Vzpomínky na krušné časy Sokola za dob komunismu a na obnovu České obce sokolské pohledem pamětnice
Jako strom, květina, i člověk a jeho dílo musí vycházet z kořenů. Každá generace i s odstupem jednoho desetiletí má trochu pozměněné kořeny a hodnoty. naše generace v době dospívání zažila Mnichov, ohrožení republiky, viděla své bratry a otce připravené k oběti nejvyšší – a Sokol nám byl symbolem nejvyšší mravnosti a vrcholné obětavosti. Oprávněnost tohoto ocenění dokázali mnozí bratři i sestry svou činností v odboji – po květnu 1945 nás mladé jejich vyprávění ovlivnilo na celý život. Proto jsme se nesmířili s únorem 1948, proto se stal slet 1948 ohromnou manifestací proti komunistickému převratu. A já jsem nikdy nezapomněla na vysvětlení školního inspektora, který mě chtěl získat pro nový režim a pro stranu. Když jsem odmítla jeho návrhy s odůvodněním, že způsob, jak rozbili Sokol, mě navždy poučil o nemožnosti mého souhlasu s politikou KSČ, řekl mi: „Je to pravda, Sokol byl velká a slavná organizace, ale jako náš protivník byl příliš silný, a to jsme nemohli připustit.“
Po dvaceti letech další generace spolu s námi staršími uvěřila, že se dočkáme lepšího, svobodnějšího života. I ČOS jsme chtěli znovu obnovit – a bylo nás dost, mladých a schopných, plných nadšení. A za námi stály řady zkušených, tehdy šedesáti a víceletých. Tehdejší čisté nadšení těch mladých zahubily tanky a s ním i jejich důvěru a nezištnou obětavost. Vrcholem byla oběť Jana Palacha – jejím pošpiněním tehdejší režim zahájil největší špinavost komunistického režimu, zločin demoralizace národa, hlavně mládeže. Zesměšňoval nejvzácnější lidské mravní hodnoty a s nimi i sokolské ideály. A zesměšnění je nebezpečnější než boj. Kolikrát sokolové vystupují ve filmech jako směšné figurky, které hlásají ideály a žijí jinak, dovedou se pouze předvádět ve slavnostních krojích.
Nezazlívejme to dnešním mladým, málokdo je obdařen schopnostmi přesvědčit je o hodnotách, které nejsou jen formalizmem.
Po dalších dvaceti letech se postupně celý národ stavěl na odpor režimu. Rozmnožovali jsme zakázané časopisy, projevy našich disidentů, přednášené ve Svobodné Evropě, a tam jsme také slyšeli četbu knihy sestry Provazníkové ´To byl Sokol´.
Pro lepší pochopení naší činnosti musím vzpomenout mé mateřské jednoty Sokol Staré Město v Praze 1. Naším neštěstím bylo, že sokolovnu Na Františku nacisté spálili 8. května 1945. Po tříletém působení ve školních tělocvičnách po sletu 1948 bylo několik činovníků zavřeno, řada dalších vyloučena nebo zbavena funkcí a ostatní neměli zájem pokračovat v jednotě, která byla spojena s nesokolskou akční jednotou. Peníze, shromážděné na výstavbu nové sokolovny na Starém Městě, jsme již nikdy neviděli.
V r. 1968 jsme se rozhodli znovu obnovit naši jednotu a díky řadě zkušených a věrných staroměstských sokolů se nám to i podařilo. I když v dalších letech bylo ze strany politických orgánů činěno mnohé, aby nás odradili od práce, vydrželi jsme, a navíc se nám podařilo získat mnoho mladých, kteří svou podnikavostí a mladistvým elánem vedli ke slušnému rozkvětu jednotu, která nedostávala z ČSTV žádné dotace.
Jako v prvopočátcích Sokola a jako v mnoha malých nemajetných jednotách, i my jsme musili schůzovat a úřadovat v bytech činovníků, jelikož nebyl zájem úřadů přidělit nám alespoň jedinou místnost jako klubovnu i úřadovnu současně. Když jsme uspořádali besedu pro necvičící členy nebo valnou hromadu jednoty v pronajatém sále, brzy jsme poznali, že kromě zvaných tam byli i nezvaní a nevítaní hosté, kteří informovali o každém slově a my jsme potom byli zváni k pohovoru do Bartolomějské.
Jednu výhodu však jsme z naší tvrdě vybojované existence měli – v roce 1989 jsme mohli poskytnout naši adresu, naši skromnou „kancelář“ a naši početnou skupinu mladých členů, abychom pomohli rozjet činnost přípravného výboru ČOS, objednali sály, zajistili pořadatele prvních sokolských schůzek a sjezdů a na objednávky dali potřebná razítka, zatímco další spolupracovníci věnovali potřebnou energii získávání dalších prostor a uplatňování práv sokolské organizace.
Vrátím se však do roku 1988. Tehdy mi nabídla jedna naše sestra, která pro mě byla vždy vzorem sokolky, seznámení se sestrou Dášou Evaldovou. Ta se krátce předtím vrátila z Ameriky, kde pomáhala sestře Provazníkové. Od ní dostala za úkol podle možnosti shromažďovat věrné sokoly a připravovat znovuobnovení Sokola. Začaly jsme tedy v mysli sestavovat seznamy těch věrných a schopných, kteří by na tomto díle rádi a úspěšně pracovali. Sestra Evaldová sestavila pro ně dopis, kde zve ke spolupráci, a uvažovaly jsme, který z těch dopisů se asi dostane do nepovolaných rukou. V té době zahraničí chystalo slet v Paříži a my jsme se rozhodly v počtu asi šesti žen prostná nacvičit a do Paříže se dostat. Nacvičovaly jsme v malé tělocvičně školy v Dušní ulici, kam se těch několik žen právě tak vešlo, když jsme uhnuly bradlům, kladině, postavily se po úhlopříčce a dělaly kratší kroky.
Ani jsme se nenadály a přišel 17. listopad 1989. Naše nadšení bylo poněkud ochlazováno obavou, abychom nebyly obviňovány z nekompetence – Jakým právem se prohlašujeme za zástupce celé obce sokolské. Kromě pověření sestry Provazníkové měla sestra Evaldová ještě nadšenou oporu ve své tetě, sestře Jarce Prokšové-Evaldové, člence náčelnictva ČOS z r. 1968. Bratr Boris Uher, stejně jako sestra Evaldová, považovali za své ručitele své otce, popravené za války. Ze současných nám známých sokolských činovníků jsme si vyžádali názor a souhlas bratra dr. Hobzy a dr. Beneše. Z brněnských sokolů, památkou svého popraveného otce pověřený, bratr Jandásek od počátku pracoval s námi. Nerada bych zapomněla, jmenuji pouze ty, kteří začínali od prvních chvil.
Okruh spolupracovníků se rozšiřoval, potěšilo mne, že se můj syn Libor nadšeně s námi vrhl do práce jako představitel mladé generace. Nikdo jsme si neuměli představit, jaké úkoly jsou s tím spojeny: zajistit vrácení Tyršova domu, zaevidovat se na ministerstvu vnitra, navázat spolupráci s ministerstvem školství a požadovat finanční prostředky. Denně byly naše delegace přijímány v různých institucích, denně se v Dušní ulici v naší „kanceláři“ hlásily desítky sokolů, přicházeli novináři, telefonovali ze zahraničí, např. Hlas Ameriky. Podařilo se nám získat prostory v Nuslích, tam organizovala služby sester sestra Evaldová. Dozvěděli jsme se, že někde se ohlásila skupina sokolů jako reprezentanti ČOS. Přivedli nás do rozpaků. Nechtěli jsme se dělat jedinými právoplatnými mluvčími Sokola, ale usoudili jsme, že dobrý sokol nerozbíjí to, co se začíná rodit – kdyby jiná skupina začala dříve než my, považovali bychom za samozřejmé se k nim přidat. Byly i výměny názorů, kdo patří mezi nás a kdo by se tam případně chtěl vetřít ze snahy po kariéře. Zbytečné obavy – kariéra se v Sokole nikdy neudělá.
Po prosincovém sjezdu pražských sokolů v Městské knihovně jsme začali připravovat celostátní sjezd v hale výstaviště v Praze 7. Hlavním úkolem bylo připravit stanovy, ty byly předpokladem registrace Sokola na ministerstvu vnitra. Měli jsme doma stanovy našich jednot, ale ne ČOS.
Pomohla sestra, která mě seznámila se sestrou Evaldovou, přinesla nám jeden výtisk stanov Sokola z r. 1968. To jsme ovšem netušili, když jsme podle něj vypracovali první stanovy, jakou bouři to vyvolá. Většina přítomných pochopila, že je nutno stanovy přijmout, abychom mohli pokračovat dále, a později se bude na nich dále pracovat. Kdo chce poukazovat na chyby, vždy snadno nějaké najde. Bylo nám vytýkáno, že jsme nezačali z jednot a žup jako Tyrš, ale shora. Vždyť čas kvapil a o Sokole se musilo vědět! Mimoto se stejně musilo prodiskutovat organizační složení ČOS – župy nebo okresy. Debatovalo se o slavnostním kroji, o sokolském emblému. Vrcholem všeho bylo prohlášení, že mladý člen předsednictva není žádný sokol, vždyť nemá sokolský slib.
Jsou věci, které pro nás starší mají hodnotu zásadní, ale v časovém sledu nejsou prvořadé. My jsme potřebovali zastánce v parlamentu, kteří by pomohli prosadit zákon o vrácení sokolského majetku – a proti nám stáli mladí bojovní reprezentanti ČSTV, kteří chránili svoje existenční pozice proti nezištným sokolským ideálům, které jsou krásné, ale doslova ani dnes je nelze prosadit. A ti, kdo nejvíce bouřili v dobré snaze obhájit svoje celoživotní ideály – nechci je podezřívat z touhy po sebeuplatnění – nám mnohdy odradili dobré mladé spolupracovníky, kteří v nás začali vidět staré lidi mimo svou dobu. A s důsledky se potýkáme dosud.
V této rušné době jsme nacvičovali na slet do Paříže, již ne šest žen, kromě Prahy se rozeběhl nácvik i v mimopražských jednotách, nejen žen, ale i mužů, dorostu a žactva. Sestra Evaldová byla v stálém kontaktu s bratrem Radou, který nám zajišťoval v Paříži ubytování pro 40 lidí, potom pro 80, nakonec odjíždělo 12 autobusů. Přes všechny problémy a starosti s ubytováním a celou organizací to bylo nádherné, ale ukázali se i lidé, kteří prostě chtěli vidět Paříž a sokol jim mnoho neříkal. S tím se asi musí počítat. V dubnu 1990 jsme byli posláni do Zurichu jako delegace na sjezd zahraničního Sokola: sestra Evaldová, bratři Janoušek a Mrzena a já. Ve svém příspěvku jsem mimo jiné poukázala na potíže při prosazování jednotného cvičebního úboru jakožto důsledek nechuti k totalitní uniformitě. Bratři mě ujistili, že tyto problémy mají i oni v zahraničí bez totalitní uniformity. Časy se prostě mění a ani dr. Tyrš by nemohl vzdorovat vývoji, hledal by jistě cesty do budoucna a snažil by se odlišit věci důležité od méně důležitých, případně od těch, které vývoj sám přinese.
Po návratu z Paříže se uskutečnilo Sokolské setkání ve sportovní hale v Praze 7. Tam znovu vystoupili naši i zahraniční cvičenci z Paříže a ve snaze ukázat dobrou vůli po spolupráci a získat pro Sokol i cvičence a cvičitele ČSTV, pokud mají k Sokolu dobrý vztah, jsme dali prostor i spartakiádním skladbám. V roce 1990 měla být totiž uskutečněna celostátní spartakiáda, jedna z těch napodobenin sletu, která dráždila sokoly svým politickým nábojem, a kterou dodnes někteří předkládají mladým lidem jako původní předchůdkyni sokolského sletu z roku 1994. Na dotazy novinářů ve dnech po revoluci 1989 jsme odpovídali: „Pokud chtějí spartakiádu uskutečnit její organizátoři, my jim nohy podrážet nebudeme, ale udělat z toho změnou nálepek slet není možné. Slet si připravíme od počátku a uskutečníme ho sokolskými silami.“ A to jsme taky v roce 1994 dokázali.
Další vývoj už souvisí s celým vývojem naší společnosti, v dobrém i špatném. Nejvíce nás bolí nepochopení mnohých lidí vzdělaných, kteří nechtějí uznat právo sokolských jednot na sokolovny, které jejich otcové vybudovali ze svého majetku a svými silami. Nejkřiklavější je případ sokolovny Sokola Pražského, kterou postavil Jindřich Fügner jako první sokolovnu a jejíž soud o navrácení Sokolu se táhl několik let.
Někteří poukazují na stáří sokolských cvičitelů – ale oddalováním vracení sokoloven nemládneme a pokud nemáme kde cvičit, nemůžeme získávat cvičence ani cvičitele. To všechno vědí naši protivníci a využívají toho proti nám, i když někdy předstírají snahu o spolupráci.
Nechci končit pesimisticky: školy ČOS jsou plné mladých cvičitelů, a to nám dává víru, že naše snahy nebyly marné.
Vím, že jsem nejmenovala řadu spolupracovníků, kteří s námi začínali a množí z nich s pravou sokolskou skromností pracují dnes ve svých jednotách či župách a nečekají veřejné ocenění. Ať se na mne nezlobí. Jejich jména, i když nezveřejněna, nebudou zapomenuta.
Blažena Sejková
14. dubna 1996
